Dlouho jsem hledal něco na začátek, a nakonec jsem použil prozatím tento úryvek:

Z dovolením z knihy  Jáma a kyvadlo, povídka: Vraždy v ulici Morgue  Edgar Allan Poe

Duševní schopnosti, kterým se říkává analytické, bývají samy jen v nepatrné míře přístupny analýze. Posuzujeme je pouze podle jejich působnosti. Víme o nich mimo jiné, že člověku, který jich má nadbytek, jsou vždycky zdrojem vzrušujících požitků. Tak jako se silák raduje ze své fyzické zdatnosti a libuje si v cvicích, jež napínají jeho svalstvo, tak tvor analytický nachází potěchu v oné duševní činnosti, která něco řeší, rozuzluje. Oblaží ho i sebeskrovnější úkol – jen když na něm může uplatnit své vlohy. Miluje šarády, rébusy, hieroglyfy a v každém řešení projeví takový stupeň ostrovtipu, že se to průměrnému mozku zdá až nadpřirozené. Výsledky, kterých dosáhl krajně důsledným metodickým postupem, budí vpravdě dojem bleskového vnuknutí. Luštitelské nadání je patrně velmi silně podněcováno studiem matematiky, zvláště jejího nejvýznačnějšího odvětví, kterému se neprávem – ale přitom zcela výstižně – říká analytika. Ovšem kalkulovat ještě neznamená analyzovat. Šachista například provádí prvé, aniž se namáhá s druhým. Z toho plyne, že šachy, sledujeme-li jejich vliv na povahu myšlení, se hodnotí naprosto mylně. Nepíši tu žádné pojednání, prostě jen uvádím místo předmluvy k poněkud neobvyklému příběhu několik postřehů, jež mě namátkou napadají. Proto si také dovoluji tvrdit, že neokázalá hra v dámu klade na vyšší úvahové schopnosti intelektu mnohem výraznější a také prospěšnější nároky než nabubřelé hračkaření šachu. U šachu, kde každá figura táhne jinak a každý její bizarní tah má různý a proměnlivý význam, se to, co je jen spletité, pokládá mylně (je to běžný omyl) za něco hlubokého. Stěžejní úlohu tu nesporně hraje pozornost. Jakmile na vteřinku ochabne, dopustí se hráč přehmatu, a to znamená oslabení nebo porážku. Protože možných tahů je nejen velký počet, ale jsou i kombinované, nebezpečí takových přehlédnutí se mnohonásobí, a v devíti případech z desíti vítězí soustředěnější hráč nad bystřejším. Kdežto u dámy, kde jsou tahy jednoho druhu a mají jen málo obměn, je pravděpodobných nedopatření daleko méně, a protože pozornost zůstává poměrně nezatížena, dosahuje jedna strana převahu nad druhou výlučně zásluhou většího ostrovtipu. Ale abychom byli méně abstraktní – představme si partii dámy, při níž jsme omezili kameny na čtyři dámy a kde je přehlédnutí téměř vyloučeno. Je nasnadě, že takto lze výhry dosáhnout (jsou-li partneři stejné úrovně) jedině nějakým promyšleným tahem, vycházejícím z jistého rozumového vypětí. Zbaven obvyklých pomůcek ponoří se analytik do protivníkovy mysli, vžije se do něho, a tak nezřídka bleskurychle vyhmátne jediný způsob (někdy až směšně jednoduchý), jakým ho svede k omylu nebo k překotnému výpočtu. O whistu se už dávno ví, jaký má vliv na schopnost, které se říká reálné předvídání, a je také známo, že lidé nejvyšší intelektuální úrovně mají v této karetní hře zdánlivě nepochopitelnou zálibu, kdežto šachy zavrhují jako nicotnou zábavu. V tomto oboru byste sotva našli něco, co by si vyžadovalo náročnější analytické úvahy. Nejlepší šachista pod sluncem nemusí být o nic víc než nejlepší šachista, avšak zběhlý hráč whistu má jisté vyhlídky na úspěch ve všech významnějších oblastech činnosti, kde se rozum střetává s rozumem. Říkám-li zběhlý, mám na mysli onu hráčskou virtuozitu, jež v sobě zahrnuje znalost všech zdrojů, z kterých lze čerpat přípustné výhody. Jsou nejen rozmanité, ale i mnohotvárné, a často bývají zasuty v odlehlých koutech mysli, které jsou běžnému vnímání naprosto nedostupné. Bedlivě sledovat znamená přesně si pamatovat, z tohoto hlediska bude šachista, který se umí soustředit, hrát whist výborně – ostatně Hoylova pravidla (založená pouze na mechanickém výkladu hry) pochopí bez nesnází každý. A tak podle obecného mínění k dobré hře úplně stačí  mít spolehlivou paměť a řídit se „návodem“. Avšak právě v postavení, které vybočuje z rámce pouhého pravidla, prokáže analytik své umění. Potichu učiní spoustu postřehů a závěrů. Jeho soupeři udělají patrně totéž, a rozdíl v rozsahu získané informace netkví ani tolik v platnosti závěru jako spíš v hodnotě postřehu. Je nezbytné vědět, co se má pozorovat. Náš hráč se v tomto ohledu nijak neomezuje, a třebaže se plně věnuje hře, vyvozuje soudy i z faktů, které s hrou přímo nesouvisí. Zkoumá tvář svého spoluhráče a srovnává ji s výrazem obou protivníků. Rozbírá způsob, jakým každý z hráčů třídí v ruce karty, a často z letmého pohledu vyčte, kolik má kdo trumfů nebo honérů. V průběhu hry zaznamenává každý záchvěv obličeje a střádá si do zásoby bohaté poznatky, jež mu skýtá střídavý výraz sebejistoty, překvapení, triumfu nebo vzteku. Podle osobitého způsobu, jakým kdo dělá „štychy“, dovede posoudit, má-li od něho čekat další. Gesto, s jakým hráč hodí na stůl karty, mu prozradí úskok. Bezděčné nebo nestřežené slůvko, náhodně upuštěná nebo otočená karta a úzkost nebo ledabylost, s jakou ji hráč zakrývá, počítání vzatků a jejich pořadí, rozpaky, váhání, dychtivost nebo tréma – to všechno jeho zdánlivě intuitivnímu vnímání napovídá, na čem vlastně je. Stačí, aby se hra dvakrát otočila, a náš hráč bezpečně ví, kdo má co v ruce. Od té chvíle klade na stůl karty s jistotou tak cílevědomou, jako by ostatní hráli s odkrytým listem. Analytické schopnosti nesmíme zaměňovat s prostým důvtipem – vždyť zatímco se analytik důvtipu neobejde, bývá důvtipný člověk nápadně často neschopen analýzy. Smysl pro souslednost či kombinaci, kterému frenologové v domnění, že je to základní vlastnost, přisoudili (myslím, že mylně) samostatný orgán, se tak často nachází u lidí, jejichž inteligence hraničí v jiných oblastech s idiotstvím, že se o tento zjev začali živě zajímat autoři zabývající se lidským chováním. Mezi důvtipem a analytickým smyslem je vlastně mnohem větší rozdíl než mezi libovůlí fantazie a tvořivou imaginací, i když rozdíl velmi obdobné povahy. Je totiž známo, že důvtipní si vždy rádi hrají s představami, kdežto člověk obdařený skutečnou obrazotvorností nemůže nebýt analytický.